Už jako děcko jsem si strašně moc přála německou dogu, jenže rodiče nechtěli ani slyšet. V té době jsme totiž měli naši milovanou labradorku Ditunku ( Dita z Příkosic) a další pejsek nepřipadal v úvahu. Přítomnost dogoušků jsem si užívala pouze na výstavách, na které jsme s Ditkou jezdili. Na výstavě v Praze mě uchvátil krásný žíhaný dogouš, který měl místo misky na vodu obrovský kýbl a když oklepal hlavou, tak mě celou ohodil slinama od h
lavy až k patě, zkrátka láska na první pohled … Když jsem se přestěhovala do Brna ke svému příteli Ondrovi, tak mi pes strašně moc chyběl. Od malička jsem byla zvyklá na psí společnost a tak bylo jasné, že bez pejska dlouho nevydržím. Přemluvit Ondru k pořízení pejska nebyl velký problém, horší to bylo s výběrem plemene! Já jsem měla jasno hnedka od začátku, že náš psí kamarád bude dogouš. Líbila se mi moc dogoudí povaha, vzhled a vlastně úplně všechno co dogu dělá dogou. Ondru málem trefil šlak, když zjistil, že místo pejska plánuji pořídit „obludu“. Vzdoroval opravdu dlouho, myslel si, že jsem se úplně zbláznila a já věděla, že musím nasadit trošku jinou metodu jinak se dogouška nedočkám. Nakoupila jsem knížky, časopisy, tiskla články z internetu a nosila jsem je Ondrovi domů. Poctivě jsme četli, studovali, ano čtete správně, i Ondra četl a studoval, aby mi udělal alespoň radost touto cestou. Díky této mojí „dogoudí masáži“ poznal, že doga vlastně není ani tak špatný nápad, že vyhovuje povahově, ale pořád vnitřně nebyl přesvědčen, že tento „obr“ je pes přesně pro nás. Na řadu přišel LEVEL2 a to bylo osobní setkání s dogami. Věděla jsem,že v sousedství mají 3 fenky doginy, vzala jsem tedy Ondru na procházku a stavili jsme se na holky podívat, seznámit se a hlavně Ondru definitivně přesvědčit, že jedině doga je to pravé ořechové. A POVEDLO SE! Ondra byl učarován, nadšen a spokojen. Holky byly totiž opravdu úžasné. Předváděly se, nechaly se mazlit a ládovat piškotkama … jakoby věděly, že Ondřího potřebuji přesvědčit.
Když už bylo jasné,že chceme oba dva moc dogu, tak jsme začali vybírat stanici, nakupovat vybavení pro pejska už s velikým, skoro ročním předstihem, abychom byli dopředu připraveni. Nastal den „D“ bylo to 6.3.2005 a po telefonické domluvě s panem chovatelem Jožkou Kudrnou jsem se dojeli podívat na tehdy 14 dní stará štěňátka. Naše vyvolená měla být fenečka a určitě harlekýnka, to se nám povedlo … harlekýnky se narodily dvě. Obě nádherné! Jedna však byla zamluvená, což nám vůbec nevadilo, jelikož obě byly úžasné. Prohlídli jsme si na vlastní oči maminku i ta
tínka naší malé slečny a odjížděli jsme s nádherným pocitem, že jedno z těch krásných miminek bude naše. Další návštěvu jsme po dohodě s chovatelem podnikli o 4 týdny později. Šest týdnů stará štěňátka všude poskakovala, hrála si a řádila. To už jsme věděli,že naše je ta menší a bláznivější skvrnitá fenečka, která vůbec neměla čas se najíst, protože musela všude něco prozkoumávat a „týrat“ své bratříčky a sestřičky. Jelikož jsme si moc přáli aby se feňulka jmenovala Agáta a jméno muselo být od písmene „CH“, tak jsme ji pojmenovali Christie Agatha podle slavné spisovatelky detektivek.
O dva týdny později jsme si pro naší Agů jeli už doopravdy. Byly to dva neskutečně dlouhé týdny čekání. Nemohli jsme se té naší potvůrky oba s Ondrou dočkat. V Josefově už na nás čekala banda štěníků a mezi nimi naše torpédko Agů. Vyřídili jsme všechny náležitosti, poseděli u sklenky vína a pak nastalo loučení a cesta směr Brno. Domů jsme si dovezli neskutečný živel. Aguška je temperamentem překypující, hravá a úžasně vynalézavá fenka. Čekala jsem temperamentní zvíře ( dle jejího tatínka Dina), ale Agů předčila má očekávání. Naši známí a kamarádi vám to klidně potvrdí. Je prostě skvělá. Jsem moc šťastná, že ji máme a že je taková jaká je. Vnesla do našeho života lásku, neutuchající pozitivní sílu a radost ze života se psem. Díky Agů jsme poznali spousty nových skvělých přátel psích i lidských, přičichli jsme si ke psím sportům a poznali, že AGŮ JE TO NEJLEPŠÍ CO NÁS MOHLO POTKAT.
|
O nás 
